Ve čtvrtém díle cyklu, ve kterém představujeme výtvarníky visegrádského okruhu, narušíme dosavadní mužskou hegemonii sympatickou mladou ženou. Cyklus připravujeme ve spolupráci s revue Protimluv.
„Motivuje mě právě chuť vytvořit něco, co se děje v mé hlavě. Nemůžu se dočkat, až to uvidím na vlastní oči.”
Magda je polská výtvarnice, především sochařka a performerka (nar. 1976), bytostně spjatá s vratislavskou Akademií umění Eugeniusze Gepperta, kterou vystudovala v sochařském ateliéru, absolvovala doktorské studium a také zde vyučuje (v jednom období ateliér sochy i vedla).
To, co ve své tvorbě preferuje především, je vlastní myšlenková angažovanost, chce prostě vidět fyzicky hotové to, co se zrodilo nejprve v hlavě. Nejde ovšem jen o čistě konceptuální přístup, vždy je kombinován s intuicí a tvůrčím výtvarným vkladem. Pracuje často s geometrickýnmi tvary, ale také ji přitahují biomorfní, organické inspirace. A vzácné nejsou ani kombinace obého. V materiálech příliš vybíravá není, vždy ale ctí jejich přirozenou povahu i barevnost. Zvláštní část její tvorby představují materiály a elementy pomíjivé povahy – voda, pohyb, zvuk, světlo. Obzvláště sugestivním je improvizovaný, spontánní tanec v dřevěných nebo kovových otevřených konstrukcích. V konkrétním prostoru, vymezeném liniemi konstrukce, ale otevřeném právě jen jeho pouhým rámováním, se realizuje pohyb živého lidského těla,
Pokud jde např. o inspirace vodou, autorčina předloňská letní vodácká cesta ji přiměla na zlínském sympoziu Panta Rhei v roce 2019 reflektovat uhranutí architekturou spojenou s vodními toky, mosty, mostními pilíři, vlnolamy, zdymadly. Z plastových, modrých a černých komponentů vznikly variace právě na tyto architektonické prvky.
Vzpomněl jsem geometrické formy. Autorka sama říká, že v tvorbě přicházejí chvíle, kdy má potřebu se do geometrického prostoru vlomit, případně vrůst (jak naznačuje název výstavy, ze které je část fotografické dokumentace) organickým, biomorfním motivem. Často je to u ní nějaký fragment postavy, hlína, kousek látky anebo přímo v performanci již zmíněný živý člověk, tanečnice, která se stane součástí prostorové kompozice. Ta se realizuje v konstrukci, která je, jak jsme naznačili, často perforovaná, resp. prostor je vymezen pouze kvadratickými liniemi bez vyplněných stěn a skrze tyto otvory navazuje performerka kontakt s okolním prostředím.
Silný zájem jevi o figuru, často začíná práci nějakou abstraktní formou při práci na soše hlavy, až se antropomorfní tvar sám vyjeví. Figurace je u ní přítomna takřka vždy, ozkušování lidského těla, jeho tvarových i fyzikcých limitů je v základu velké části její tvorby. Nepracuje ovšem na jedinečných, osamocených, samostatných objektech. Obvykle „operuje” s celými situacemi, mnohaprvkovými kompozicemi. A často také části jedné kompozice či situace, jejich jednotlivé elementy, migrují z jedné situace a kompozice do jiné. Vytváří se tak silné povědomí myšlekového celku, celostnosti, totality světa a tvorby.
Nevyhýbá se mísení a kontaminaci nejrůznějších materiálů a médií ani v rámci jednoho prostorového díla. Pracuje s hlínou, šamotem, porcelánem, ocelí, s tkaninami a dalšími přírodninami, ale také s plasty, využívá ready made, fotografii, film a jak jsme již zmínili, vyhledává i materiály a média pomíjivé, obtížně uchopitelné. Velmi ráda experimentuje, ale nepodléhá či přímo se brání přísným technologickým postupům, říká o sobě, že není precizní a trpělivá.
Zvláštní vztah má k barvám. Barvy podle ní prostě a jednoznačně existují jako takové, nevěří, že barva je jen představou v našem mozku. Nejraději pracuje přímo s přirozenou barevností materiálů, které zpracovává, ale v průběhu tvorby je zdůrazňuje. Barvu prostě nikdy neopomíjí.
Publikované fotografie představují její tvorbu na nejnověji realizované „karanténní” výstavě s názvem Wrastanie (Vrůstání, Galerie současného umění, Brzeg u Wroclawi) a právě zde vidíme kombinace přírodních, nepravidelných tvarů stylizovaného větvoví s tvarem geometrickým. Plastové geometrické objekty jsou výsledkem práce na zlínském sympoziu Panta Rhei v r. 2019 a jde právě o ony inspirace architekturou spojenou s vodními toky.
