Kurátorské slovo Martina Mikoláška k výstavě Martina Cihláře v galerii IN VITRO ve vitrínách Ostravice-Textilie. Martin Cihlář studoval na SUŠ v Ostravě grafický design a klasickou grafiku a jejími přesahy se zabýval i u grafika Eduarda Ovčáčka na ostravské Fakultě umění, kterou úspěšně dokončil před deseti lety. Rozsahem dosud ne příliš obsáhlé dílo lze charakterizovat vztahem autora k tradičním žánrům, jako jsou zátiší či krajiny. Zdůraznit je ale třeba i to, že se jedná o vztah navýsost nedevótní, volný a nepředpojatý. I proto se jako vystudovaný grafik neváhá věnovat malbě nebo komponování obrazů-objektů. Ty často vznikají jako výsledná kombinace rozličných materiálů – plexiskla, igelitu, tylu, krajek, jehel, korálků či plsti. Charakteristické je rovněž užití redukované barevné škály, omezené převážně na odstíny šedí a černí. Svobodným mísením všech uvedených elementů dosahuje autor zvláštního reversního zhodnocení svých východisek – co se mimikricky může jevit jako rezultát rozličných grafických technik, jako jsou mezzotinta, akvatinta či litografie, je fakticky výsledkem neopakovatelného (a možná i nereprodukovatelného) uvolněného, až gestického malířského rukopisu odkazujícího na jedné straně k expresivně-informelním polohám a na straně druhé k postmodernímu jazyku arte povera, zdůrazňujícímu užití neuměleckých materiálů jako nosného prvku vizuálního sdělení. Výsledkem pak jsou kombinace skvrn či náznaků, které mohou být stejně dobře abstraktní kompozicí i volně pojatou krajinnou impresí.
Krajiny v Cihlářově pojetí můžeme proto vnímat jako fragment zanechaných věcí uspořádaných často kolem horizontálně vedené linie, sugerující dojem horizontu jako symbolické krajinné konstanty definující dálku. Horizont se tu zároveň stává jakýmsi zobecněným archetypem (ne)dosažitelna. Vypovídá proto daleko víc o člověku samotném než o zobrazené krajině. Možná proto jsou Cihlářovy krajiny protkány tak citelnou nejistotou a neurčitostí. Potemněle ztišené barevné ladění v nich navozuje až jakousi pseudoromantickou atmosféru soumraku, v němž s ubývajícím světlem a s narůstajícím množstvím odlesků a odrazů (plexisklo) klesá jistota z viděného a vzrůstá prostor pro uvolněné spekulace. Dosáhnout opětovného souladu viděného a myšleného je potom možné jen opakovanou a reflektovanou změnou perspektiv vnímání. To ostatně platí nejen v umění.
